Podle akcionářského přístupu se podniky zaměřují výhradně na jednoho stakeholdera: vlastníky akcií. Tento pohled vstoupil do povědomí veřejnosti, když Milton Friedman publikoval v New York Times článek, v němž uvedl: “Existuje jedna jediná společenská odpovědnost podniku – využívat své zdroje a zapojovat se do činností, jejichž cílem je zvýšit zisky, pokud to zůstává v rámci pravidel hry (…) a zapojuje se do otevřené a svobodné soutěže bez klamání a podvodů.”
Ačkoli byl tento názor do značné míry chápán jako legitimizace orientace na zisky bez ohledu na ostatní stakeholdery, vyvolal v následujících letech veřejnou diskusi. V současné době se Stakeholder Theory těší širokému uznání. Od doby, kdy začala debata o úloze stakeholderů, se filozofie strategického řízení změnila z krátkodobé ziskovosti a pouhého dodržování pravidel hry na integrovanější přístup, který zohledňuje stakeholdery a zabývá se jejich potřebami.
Podnik je socioekonomický systém, v němž se setkávají různé skupiny s různými zájmy a je úkolem managementu tyto zájmy vyvážit.
Každá skupina přispívá svým způsobem do podniku, a naopak vznáší vůči podniku své nároky. Podle modelu stakeholderů je úkolem managementu sjednotit zájmy stakeholderů v “mírových jednáních” a umožnit všem statekholderům se vhodně podílet na činnostech a úspěších podniku.
Carroll a Näsi (1997) popisují stakeholdery jako “(…) jakéhokoli jednotlivce nebo skupinu, která ovlivňuje nebo je ovlivněna organizací a jejími procesy, činnostmi a fungováním”. Naopak Jones (1999) definuje stakeholdery jako “skupiny a jednotlivce, kteří mají moc ovlivňovat výkonnost firmy anebo mají podíl na výkonnosti firmy”. Clarkson (citováno podle Friedman a Miles 2006) dodává, že stakeholdeři navíc “nesou určité riziko v důsledku toho, že do firmy investovali lidský nebo finanční kapitál nebo jinou hodnotu do firmy (…), (nebo) jsou vystaveny riziku v důsledku činnosti firmy. ”
Podle názoru Starika (1993), že stakeholdeři jsou “jakákoliv přirozeně se vyskytující entita, která ovlivňuje nebo je ovlivněna výkonností organizace”, lze přírodu a životní prostředí taky považovat za stakeholdery, kteří přispívají k výkonnosti organizace a uplatňují nárok na podíl.
Koncepty, jako je Tripple Bottom Line (Elkington), udržitelný rozvoj, několik přístupů CSR a Cíle udržitelného rozvoje (SDGs), by měly vést organizace k pružnému a udržitelnému podnikatelskému chování.